Průmyslová živočišná výroba, nazývaná také živočišným průmyslem nebo intenzivním systémem chovu zvířat je založena na maximalizaci produktivity a tedy na zisku. Výstižnou je zkratka CAFO používaná k popisu tohoto druhu zemědělství v Severní Americe. Vznikla ze slovního spojení „confined animal feeding operation“, tedy cosi jako krmná procedura zvířete, které je určitým způsobem omezeno (např. v přirozeném  chování).

CAFO je výstižným popisem živočišné výroby jako takové: zvířata jsou omezena v pohybu a téměř všech prvcích přirozeného chování, jsou vykrmována, a pro chovatele jsou pouze jednotkami produkce, potenciálním ziskem. Zvyšování produktivity bylo důvodem k postupnému zvyšování intenzifikace způsobů chovu zvířat. Výsledkem je to, že současné systémy chovů vážně ohrožují, nejen zdraví, ale i životní pohodu zvířat zde chovaných. V následujícím textu bude uveden přehled základních oblastí tohoto problému.

Šlechtění

Historie šlechtění zvířat je již velmi dlouhá, nicméně během posledních 40 let je možno pozorovat její velmi výrazné urychlení.

Zvířata jsou běžně šlechtěna pro rychlejší růst a vysokou produkci. Zrychlený růst a vývoj svalové hmoty nebo vyšší produkce mléka či vajec však velmi zatěžují pohybový a kardiovaskulární systém zvířat.

Brojlerová kuřata – kuřata chovaná pro maso

Mnoho milionů kuřat, která jsou ročně odchována pro maso, pochází od tří velkých společností – jednou z nich je společnost Cobb-Vantress. Jedno z žádaných plemen „Cobb 500“ zvyšuje svou hmotnost o 45 – 50 g za den a podle některých údajů dosahují kuřata jatečné váhy každý rok o den dříve (Cruickshank, 2003). Dosažení požadovaných 2 kg se urychlilo od roku 1972 do roku 1999 z 57 dnů na 37 dnů a nárůst hmotnosti se v tomto období zvýšil o 54 %. Tyto změny jsou, mimo faktorů jako je zlepšení výživy a managementu chovu, způsobeny také genetickými změnami.

Vliv rychlého růstu

Nejvíce patrným důsledkem příliš rychlého růstu je rozšíření laminitidy. Podle jedné ze studií (Kestin et al., 1992) bylo zjištěno, že 90 % brojlerů bylo poznamenáno abnormalitami patrnými při chůzi. Podobné výsledky byly zjištěny i ve studiích zaměřených na výskyt laminitidy (Sanotra et al., 2003).

Mnoho ptáků je chromých proto, že se u nich vyskytly abnormality pohybového systému primárně způsobené  rychlým růstem – ptáci se stali příliš těžkými pro své nohy. U některých z nich se objevují i onemocnění kloubů. To bylo potvrzeno i některými dalšími studiemi (Kestin et al., 2001).

Také European Commission Scientific Committee on Animal Health and Animal Welfare uvedla v roce 2002, že hlavní problémy životní pohody brojlerů jsou přímé vedlejší důsledky šlechtění – ty zahrnují poškození nohou, ascites, syndrom náhlého úmrtí. U chovných ptáků dochází také k omezenému příjmu potravy.

Podle jiné studie (Corr et al., 2003) dochází u kuřat vlivem šlechtění směrem k co největšímu množství hmoty v prsní části ke změnám proporcí. To vedle příliš rychlého růstu vede k ovlivnění motoriky: rychle rostoucí hmota více zatěžuje ještě nevyspělou kostru a změna tvaru může ovlivňovat chůzi. Těžiště je tak posunuto dopředu.

Postižení ptáci mají omezené základní vzorce chování jako je příjem potravy a vody, chůzi, drbání se, klování a popelení se. Podle výsledků některých z dalších studií, které se zabývaly problémem (Vestergaard a Sanotra, 1999; Weeks et al., 2000) stráví ptáci s výše popsanými problémy více času ležením, odpočíváním a spaním. S tím je ovšem spojen další, závažný problém, negativně ovlivňující welfare. Plocha, kde jsou ptáci odchováváni se po 6 týdnech, které zde stráví, pokryta výkaly. Ty se stávají časem chemicky velmi agresivní a ptákům z nich vznikají popáleniny a puchýře na nohou i spodní části těla.

Kuřata jsou posílána na jatka ve věku 6 týdnů nebo i dříve, ale i přes to se u 1 – 2 % z nich za tak krátkou dobu může rozvinout ascites nebo poruchy srdečních funkcí. Jedním z faktorů, které negativně ovlivňují srdeční funkce je právě šlechtění k rychlému růstu (Maxwell, 1995; Julian, 2000).

„Moderní“ chovy dojnic

Také u skotu jsou patrné negativní důsledky šlechtění. Kráva v současné době průměrně vyprodukuje téměř 6700 l mléka za rok (Milk Development Council, 2006), což je o 20 % více, než před 10 lety a zároveň 20 krát více, než by bylo třeba pro vlastní telata. Ty jsou odebrána do dvou dnů po porodu a mléko, které organismus krávy vytváří, je dojeno pro potřebu lidí. Zvýšené množství produkovaného mléka není důsledkem pouze šlechtění, uplatňují se zde i jiné faktory. Je však jisté, že podoba krav se mění – co do velikosti těla celkově, ale mění se i velikost vemene .

Chov větších a delších holštýnských krav vede k tomu, že mnoho krav se do starých chovných budov nevejde a zadníma nohama musí stát už vně prostoru určeného k ustájení, tedy na vlhké části pokryté výkaly. Podle veterinárního doktora z Farm Animal Welfare Councilu (poradní orgán vlády Velké Británie) se ukazuje, že přibližně polovina krav chovaných v západních zemích trpí laminitidou – průměrně je to  20 % na stádo (Robertson, 2006).

Podobná je situace v případě dalšího závažného a bolestivého onemocnění – mastitidy – zánětu vemene, kterým trpí polovina amerických krav (Adcock, Finelli, 1995). Je způsoben mimo jiné i stále se zvětšující velikostí vemene krav, které tak mohou produkovat více mléka.

Skot chovaný pro maso

Krajním případem selektivního šlechtění pro nadměrný růst svalové hmoty je plemeno Belgian blue – belgický modrý skot. Chovatelé využili genové mutace vedoucí k „dvojím svalům“. Toto plemeno je dnes velmi vysoce ceněno kvůli zisku, který z něj chovatelé mají – z jednoho jedince lze získat větší množství masa. Negativní stránkou věci je ale to, že dutina pánevní krav tohoto plemene se není schopna velmi často při porodu dostatečně roztáhnout, a většina telat se proto rodí císařským řezem (European Commission Scientific Committee on Animal Health and Animal Welfare, 2001).

Omezování zvířat

Všechna zvířata chovaná v intenzivním zemědělství jsou určitým způsobem omezena. Příkladem je chov telat pro maso, kdy jsou telata držena v individuálních boxech od 1. týdne do 4 – 6 měsíců.

Většinu doby se telata nemohou ani otočit – mohou pouze stát nebo si lehnout, případně udělat několik kroků dopředu nebo zpátky. Po celou dobu jsou izolována od jakéhokoli kontaktu s ostatními zvířaty, vidí pouze zvíře v protějším boxu. Pro srovnání, v přirozených podmínkách žije skot ve skupinách a telata jsou matkami kojena 3 – 8 krát denně (Hall, 2002). Důsledkem omezení v intenzivních chovech je to, že telata neuspokojují svou potřebu sát mateřské mléko a někdy je možné je pozorovat, jak se natahují a chtějí „sát“ tele, které je ustájeno vedle a na konci krmení je mohou zahlédnout.

Telata jsou v intenzivních systémech zemědělství krmena jednou či dvakrát denně zředěným mlékem s nízkým obsahem železa, aby bylo získáno „bílé telecí“. Telata jsou důsledkem toho stále na pokraji klinické anemie. V roce 1996 bylo rozhodnuto o zákazu tohoto způsobu chovu telat (s platností od roku 2007) a telatům musí být také poskytováno k potravě železo a vláknina. V dalších zemích, včetně USA, však tento způsob chovu pokračuje dál.

Když jsou telata konečně dovezena na jatka, mnoho z nich se motá a nemůže se ani udržet na nohou, které nikdy nepoužívaly (D´Silva, osobní pozorování).

Dalším druhem zvířete, které je v chovech často omezováno, jsou prasnice v době kolem porodu. Jsou ustájeny izolovaně a v pohybu a přirozeném chování jsou omezeny buď upoutáním k podlaze nebo ke stěně boxu. Druhým způsobem umístění jsou boxy - prasnice je umístěna natěsno mezi tyče, které jsou po stranách a vpředu a ze zadu je natažený řetěz znemožňující pohyb ven. Prasnice tak stráví 16, 5 týdne před porodem izolována v prostoru, kde se nemůže ani otočit. Leží na vlhkém betonu a roštech, bez slámy či jakékoliv podestýlky, která by zajistila komfort. A protože i prasata byla šlechtěna k větším velikostem, často se u nich následkem toho vyvíjí otlaky a bolestivá místa na nohou.

Také prasnice nejsou v intenzivních systémech chovů omezeny jen v pohybu, ale také v přirozeném chování, např. v rytí nebo ve stavbě hnízda, které prasnice přirozeně vytváří před porodem.

Rypák prasat je velmi citlivý a v přirozeném prostředí s ním prasata ryjí v půdě 50 % času, kde hledají potravu – 23 % dalšího času tráví potravním chováním (Stolba a Wood-Gush, 1989). Projevování takového přirozeného chování v porodních klecích a podobných podmínkách samozřejmě není možné.

Pro porod a po něm je prasnice umístěna do tzv. porodních klecí, kde je ohraničen prostor pro selata. Důvodem je snaha o ochranu selat před zalehnutím, které se někdy děje.  Prasnice nemají ani zde většinou žádnou podestýlku a nemohou uspokojovat silnou potřebu stavět hnízdo pro selata. V přirozených podmínkách staví až metr vysoké hnízdo z různých druhů materiálů. Důsledkem neuspokojení potřeby stavět hnízdo jsou stereotypie (definovány jako opakované pohyby bez zjevného účelu) – v případě prasnic se objevují pohyby, které prasnice provádí ve snaze stavět hnízdo „z ničeho“. Prasnice také nemůže projevovat mateřské instinkty, protože v omezujících chovech může selata pouze vidět a jen stěží se jich může dotknout rypákem – v přirozených podmínkách prasnice a selata interagují – např. v případech, kdy by mohlo dojít k zalehnutí – a prasnice se o selata také celkově stará. Odstav probíhá v přirozených podmínkách postupně a to až kolem 17. týdne. V intenzivních chovech jsou selata odebírána matkám naráz a to už ve 3. – 4. týdnu. 

Chov mnoha jedinců na malém prostoru

Kuřata chovaná pro maso

Z důvodu maximalizace zisku je mnoho zvířat chovaných ve skupinách na velmi malém prostoru. Klasickým příkladem jsou kuřata chovaná pro maso.

Jednodenní kuřata jsou až po 20 000 umístěna do velkých hal bez oken s podestýlkou z dřevěných pilin. V prvních dnech mají malá kuřata dostatek prostoru, aby se mohla otočit i pohybovat. S tím, jak kuřata dále rostou, se zmenšuje i životní prostor každého z nich, a několik dnů před transportem na jatka připadá na 1 m²  17 – 20 kuřat. Tou dobou už chov vypadá tak, že se ptáci už nemohou hnout a často soupeří o potravu i vodu. Protože zároveň trpí mnoho z nich laminitidou a důsledky jako je popálení spodních částí těl, mnoho z nich zemře ještě pře transportem na jatka – jednou z hlavních činností chovatelů je projít jednou denně chov a odstranit mrtvé ptáky či vyřadit umírající.

Ve výše popsaných typech chovů není uspokojeno projevování přirozeného chování kuřat, jako je hrabání, chůze, běh nebo létání.

Nosnice

Častým typem chovu nosnic jsou bateriové klece. The Scientific Veterinary Committee of European Commission o nich už v roce 1996 uvedl, že vzhledem k malé velikosti a neobohacenému prostředí působí negativně na welfare slepic. Pokud má možnost, slepice využívá pro základní repertoár chování jako je stání, hrabání v zemi, otáčení se, protahování křídel, třepetání křídly, čechrání a urovnávání peří mezi 475 a 1876 cm²  a tento prostor se může zvětšit až na 2660 cm²  (Dawkins a Hardie, 1989). Podle současné legislativy má slepice v bateriových chovech k dispozici 550 cm²  a v USA je to ještě o mnoho méně.

V drátěných klecích slepice nemůže uspokojovat přirozené chování jako je popelení se a hledání potravy a proto si často vyklovávají peří navzájem. K zamezení zranění při této aktivitě jim je několik dnů po narození zobák z jedné třetiny zkrácen. Vzhledem k tomu, jak bohatě je špička zobáku inervována, bylo dokázáno, že zkrácení způsobuje akutní i chronickou bolest (Duncan et al., 1989).

V další studii (Gregory a Wilkins, 1989) bylo zjištěno, že až 30 % slepic v bateriových chovech jsou zlomeny kosti při vytahování z klecí a transportu na jatka. 35 % úmrtí bylo v jedné studii připsáno křehkosti kostí, známé jako osteoporóza nosnic (McCoy et al., 1996). Faktory, které křehkost kostí podporují je nedostatek pohybu a vápníku.

Další silnou potřebou slepic je stavba hnízda, slepice preferují snášení vajec do hnízda (Scientific Veterinary Committee of the European Commission, 1996). Pokud je slepicím ve stavbě hnízda zabráněno, je možné u nich pozorovat abnormální chování jako je zrychlené pobíhání a stavění hnízda naprázdno (Mills a Wood-Gush, 1985). Podle další studie (Appleby et al., 1992) je frustrace způsobená nemožností stavět hnízdo nejzávažnějším problémem slepic v bateriových chovech.

Popelení je další silnou potřebou slepic. Pokud tato potřeba není uspokojena, vyvíjí se u nich i v této oblasti abnormální chování a slepice se popelí naprázdno, např. v bateriové kleci.

Specifickou oblastí jsou tzv. obohacené klece, které by do budoucna měly bateriové klece nahradit. Ukazuje se totiž, že ani jednoduché obohacení malého prostoru klece jako v případě těchto alternativ, není dostatečné pro životní pohodu nosnic.

Prasata chovaná pro maso

Tato zvířata jsou často chována v ohradách, kde je na malém prostoru ustájeno mnoho jedinců. Povrch ohrad je betonový, svažující se k roštové odtokové části. Podestýlka není standardním vybavením.

Prasata si z nedostatku podnětů okusují ocasy a může tak docházet k infekcím a abscesům (van den Berg, 1982). Jak již bylo zmíněno, řešením intenzivních chovů je zkracování ocasů a/nebo zubů. Zvířata jsou tak mrzačena jen proto, aby „zapadla“ do chovů, které jim neumožňují přirozené chování. Když jsou pak prasata naopak umístěna do prostředí, které je obohacené zajímavými předměty a kde je podestýlka, okusování ocasů mizí.

Genetické inženýrství a klonování

Klonování je založeno na základní premise, že nejlepší je to nejlepší. V praxi je toho dosahováno tak, že buňky z „nejlepších“ zvířat jsou klonovány, aby z nich vznikala „nejlepší“ zvířata.

Klonované embryo je implantováno náhradní matce. A protože klonovaná zvířata bývají větší, než by byla vlastní mláďata nové matky, je nutné často přistupovat k císařským řezům. Úmrtnost je velká: podle studie Renard et al. (1999) zemře 40 – 74 % těsně před nebo po narození. Výzkum z poslední doby také naznačuje, že klonovaná zvířata se mohou rodit s poškozeným imunitním systémem. Tato zjištění by mohla vysvětlovat vysokou míru úmrtnosti klonovaných zvířat v době těsně po porodu (Caroll et al., 2005).

Celkově má genetické inženýrství malou úspěšnost, protože zvířata se často rodí s mnoha defekty – např. první prasata (Beltsville) se nemohla postavit, ani se rozmnožovat z důvodu přidání genu ovlivňujícího růst od lidí či skotu (Pursel et al., 1989).

Situace se od té doby příliš nezměnila.

Souhrn negativních důsledků průmyslové živočišné výroby

Je patrné, že principy intenzivního chovu neberou v úvahu životní pohodu zvířat. Během šlechtění jsou využívány genotypy a fenotypy, které zvýší produktivitu, nicméně jsou nepříznivé ke zdraví a welfare zvířat samotných. Zřejmými příklady jsou kuřata s bolestivými problémy v oblasti nohou a skot s mohutným tělem a vysokou mírou výskytu laminitidy a mastitidy.

Výsledkem omezení a chovu mnoha zvířat na malé ploše je nedostatek pohybu a přirozeného chování souvisejícího s pohybem. Důsledkem toho je oslabení kosti a svalů. Prostředí, ve kterém zvířata žijí, je natolik vzdálené přirozenému prostředí, že není mezen jen pohyb, ale je narušena i psychologická a sociální pohoda. Ve snaze vyhnout se efektům abnormálního chování, které se rozvíjí vlivem výše popsaných omezení, jsou zvířata v chovech mrzačena různými technikami.

Průmyslové chovy zvířat neumožňují uspokojení přirozeného chování, jako je např. mateřské chování. Mláďata zde nemohou uspokojit hrové chování. Zvířata jsou buď chována izolovaně od ostatních zvířat stejného druhu, nebo v takových počtech, že nemohou utvořit skupiny, které by početně odpovídaly jejich druhovým požadavkům.

S dalším rozvojem našeho porozumění mentálním a emocionálním kapacitám zvířat chovaných v zemědělství – jako je např. postupně poznávána inteligence, jeví se staré formy ustájení nejen jako nemoderní, ale přímo kruté.

Soucit, zdraví a lepší životní prostředí: pozitivní cesta vpřed

Šlechtění pro rychlejší růst a vyšší produktivitu by mělo být nahrazeno šlechtěním tradičních plemen. Pokud budou zvířata zdravější, sníží se tak i růst užívání antibiotik a rizika rozvoje infekcí resistentních k antibiotikům. Možnost volně se pohybovat a přístup k adekvátnímu prostoru se projeví ve zdravějším vývoji kostí a svalů. Sníží se tak také pravděpodobnost asociálního a abnormálního chování. Podpoří se tak také druhy chování jako mateřské nebo hrové chování, které mají na welfare a zdraví zvířat pozitivní vliv.

Chov zvířat v příznivějším prostředí bude mít pozitivní dopad i na životní prostředí. Velká množství tekuté kejdy pocházející z intenzivních farem dojnic a prasat mohou být nahrazena k přírodě šetrnějším hnojem a pokud jsou zvířata chována venku, hnůj může dodávat polím živiny. Tím může být sníženo i množství umělých hnojiv. Celkově tak může být sníženo znečištění vod a ovzduší. Zvířata sama si zaslouží co nejpřirozenější život, pokud už je lidé chtějí konzumovat.