Přístupy založené na subjektivních prožitcích
volně přeloženo podle: Duncan, I.J.H.; Fraser, D: Understanding Animal Welfare. In: Appleby, M., Hughes, B.O.: Animal Welfare. CAB International, University Press, Cambridge, 1997, kompletní seznam citovaných autorů je možno najít tamtéž
Zajímat se o etiku v souvislosti se zvířaty lze z různých příčin: Můžeme být např. toho názoru, že zabít nějaké zvíře je špatné, protože zvíře je vzácné a jeho smrt může snížit genetickou diverzitu planety. Můžeme si ale také myslet, že je to špatné proto, že zvíře je součástí nějakého ekosystému, který by měl být chráněn. A nebo proto, že je zvíře pěkné nebo zajímavé. Tento druh argumentů lze však vztáhnout i na jiné organismy, např. rostliny.
Welfare zvířat je však spojeno se zvláštním druhem morálního zájmu, který je odvozen od schopnosti zvířat subjektivně prožívat. Odhlédneme-li od několika málo vyjímek, věří většina lidí, že zvířata prožívají afektivní stavy (pocity, emoce), a proto tedy v případě špatných životních podmínek trpí a naopak. Utrpení a štěstí jsou důležité pro etická rozhodnutí týkající se péče o naše blízké, a zdá se proto přirozené používat stejná kritéria pro hodnocení naší péče o zvířata.
Jako argument proti názoru, že zvířata nespadají do oblasti morálního zájmu lidí, protože nepoužívají logiku nebo jazyk, uvádí Bentham již v roce 1789: „Otázkou není, zda rozumí. Ani zda mluví. Ale to, zda mohou trpět.“
Většina hlavních kritiků používání zvířat pro různé účely se v posledních letech shodla na tom, že schopnost zvířat prožívat utrpení a potešení by měla být v zájmu o welfare hlavním bodem.
Podobně i mnoho vědců označilo subjektivní prožitky zvířat jako klíčové pro vědecký výzkum welfare. Např. Dawkins v roce 1988 uvádí: „Zajímat se o welfare znamená zajímat se o subjektivní prožitky zvířat, zejména o nepříjemné prožitky utrpení a bolesti.“ Duncan (1993) navrhl hovořit o welfare také pouze v termínech toho, co zvíře prožívá, jelikož o welfare hovoříme pouze u organismů, které mají schopnost subjektivně prožívat: „Ani zdraví ani nedostatek stresu nebo dobrá kondice nejsou nezbytnými ani/nebo dostatečnými k tomu, abychom mohli welfare zvířete označit jako dobrý. Welfare zavísí na tom, co zvíře cítí.“
Podle přístupů založených na prožitcích zvířat bude welfare zhoršeno, pokud zvíře bude pociťovat negativní subjektivní stavy jako bolest, strach, frustraci, hlad a žízeň. Naopak, pokud bude prožívat pozitivní stavy jako komfort, spokojenost a potěšení z určitých sociálních interakcí, welfare bude zlepšeno. Úlohou vědy je pak studovat a rozumět těmto subjektivním zkušenostem zvířat.
Jeden z výzkumných přístupů spočívá ve studiu preferencí zvířat v různých prostředích a ve studiu síly jejich motivace dosáhnout nebo se vyhnout různým složkám prostředí. Základem tohoto přístupu je předpoklad, že zvíře si vybere (nebo bude pracovat, aby získalo) prostředí, ve kterém bude prožívat více spokojenosti a/nebo méně bolesti, strachu či dalších negativních stavů.
Projevy abnormálního chování jsou často interpetovány jako symptom některé z forem negativního afektivního stavu. Například různé typy stereotypního chování byly interpetovány jako poukazující na hlad, frustraci, nudu nebo tendenci uniknout z nepříjemného prostředí.
Vokální a další signály, které zvířata používají v komunikaci mohou poskytnout informace o jejich subjektivních prožitcích. I další fyziologické charakteristiky a charakteristiky chování mohou napovídat o subjektivních stavech. Např. Morton a Griffiths navrhli řadu symptomů, včetně obtížného dýchání, nechuti k pohybu a abnormální salivace, které poukazují na bolest u laboratorních zvířat.
Zlepšit porozumění subjektivním stavům by mohlo do budoucna studium jejich fyziologických korelátů v nervové soustavě. Fyziologické ukazatele používané v současné době ve výzkumu welfare, jako je např. srdeční rytmus či sekrece „stresových“ hormonů, vyjadřují více obecné typy arousalu (vzrušení), nicméně mohou být užitečné při srovnání různých typů jednoho afektivního stavu. Duncanem bylo např. zjištěno, že srdeční rytmus broilerů se rychleji vracel do normálních hodnot, pokud byli chytáni strojem, a ne člověkem. Jelikož Duncan předpokládal, že odchyt povede k prožitku strachu, interpretoval rozdíl v srdečním rytmu jako známku rozdílu v prožívání strachu. Podobně zvýšení hladiny „stresových“ hormonů bylo používáno pro kvantifikaci reakcí zvířat na situace, u kterých bylo předpokládáno, že vyvolávají diskomfort a bolest.
Využití vědy pro porozumění subjektivním stavům zvířat vyvolalo dlouhodobou diskusi. Názor, že chování a fyziologie nám mohou pomoci v porozumění pocitům a emocím zvířat byl obecně přijímán do dvacátého století, a až rozšíření pozitivismu do oblastí vědy tento názor změnilo. Podle pozitivistů by vědecký výzkum měl být zaměřen pouze na procesy přímo pozorovatelné. Ve shodě s tímto názorem pak mnoho behaviorálních vědců nepovažovalo porozumění subjektivním stavům zvířat ani za součást věd o chování. Situace se však rychle změnila na konci dvacátého století a Burghardt (1995) ji shrnul následovně: Původní čtyři cíle etologie formulované Tinbergenem jsou nyní doplněné pátým – porozemět právě subjektivním zážitkům zvířat.
Pocity a emoce zvířat není možné pozorovat přímo, stejně jako třeba pohyb subatomických částic, a proto naše porozumění těmto jevům není jednoduché. Lze spíše předpokládat, že tyto nepozorovatelné fenomény mají určité vlastnosti, jsou ovlivňovány určitými vlivy, a mají určitý efekt na ostatní jevy, které pozorovat můžeme. Takto pak můžeme předpokládat, že např. kojená selata, pokud jsou oddělena od matky, zažívají zvláštní druh stresu, a ten je příčinou jejich charakteristické vokalizace. Výskyt nebo intenzitu vokalizace pak můžeme použít pro zhodnocení stupně prožívané nepohody, když jsou selata oddělena různými způsoby, např. během odstavu. Ve srovnání s jednoduchým empirickým studiem procesů, které jsou pozorovatelné přímo, vývoj poznání procesů nepozorovatelných vyžaduje tvorbu logických úvah a předpokladů, které jsou vždy otevřené dalším otázkám a případným korekcím. Díky tomu dávají někteří vědci přednost tradičnějším metodám hodnocení založených na tělesných funkcích.
Foto: CIWF
