Některé přístupy hodnotí welfare zvířete podle toho, zda vykazuje normální či uspokojivé fungování biologických funkcí.

Podle těchto přístupů (Functioning-based approaches) bude welfare zhoršeno nemocí, zraněním nebo podvýživou. Naopak welfare bude možno shledat dobrým, pokud zvíře bude vykazovat vysoké známky růstu a reprodukce, normální funkce fyziologických a behaviorálních procesů, a také dlouhou životnost a biologickou zdatnost.

Fraser a Broom (1990) to formulují následovně: "Zvířata se musí vyrovnávat s komplexním prostředím kolem a existuje mnoho způsobů jak. Prostředí zahrnuje jednak fyzické podmínky, sociální vlivy a také zahrnuje predátory, parazity nebo jiné patogeny, které mohou být jedinci škodlivé. Způsoby vyrovnání se (coping methods) tedy zahrnují fyziologické změny v mozku, adrenálním a imunitním systému, a spolu s tím i změny v chování. Některé z faktorů, které na zvíře působí, mohou následně vést k tomu, že zvíře bude mít problémy ve vyrovnání se s prostředím: tak, že jeho fyzická kondice nebude dobrá, a zvíře buď přímo zemře nebo přestává růst, nebo tak, že se sníží jeho schopnost reprodukce. Welfare je tedy stav zvířete, který má vztah k jeho snahám o vyrovnání se s prostředím."

Různí autoři používají tento přístup z různých důvodů: Mnoho z nich zastává názor, že ačkoliv aspekty jako utrpení nebo spokojenost jsou charakteristickými znaky kvality života zvířete, je obtížné je vědecky hodnotit (více). Naproti tomu charakteristiky založené na biologických funkcích poskytují adekvátní způsoby, jak získat potřebné informace. Např. Gonyou (1993) k tomu uvádí: "Ačkoliv základem pro zhodnocení životní pohody musí být percepce podmínek zvířetem, výzkum v této oblasti je teprve v počátcích. V současné době lze více dosáhnout použitím tradičnějších přístupů zahrnujících fyziologické a patologické studie a studie chování."

Jiní autoři používají přístup založený na biologických funkcích, protože nepřikládají žádnou nebo jen malou váhu tomu, co zvíře cítí: "V současné době bylo výzkumníky navrženo, že pokud zvíře vnímá to, že se cítí špatně (měřeno zejména projevy chování), pak je považováno za zvíře ve špatné životní pohodě. Tento pohled odmítám jako zjednodušující a nevhodný. Navrhuji, že zvíře je ve špatné životní pohodě pouze pokud je narušen fyziologický systém, a to tak, že je znemožněno přežití nebo reprodukce." (McGlone, 1993).

Třetí skupina autorů navrhuje, že subjektivní prožitky i biologické funkce se k welfare vztahují, ovšem řadí je hierarchicky. Jedním z návrhů je Curtisovo použití hierarchie potřeb psychologa A. Maslowa, popsané Curtisem takto: "Našimi nejsilnějšími potřebami jsou fyziologické potřeby – potřeby příjmu potravy a vyhovujících termálních podmínek. Ve chvíli, kdy jsou tyto potřeby uspokojené, objevuje se potřeba bezpečí. Ta zahrnuje bezpečí fyzické, ale i potřebu nepociťovat strach a úzkost. U většiny lidí se další potřeby objevují přibližně následovně: potřeba lásky, úcty, sebeaktualizace, potřeba vědět a chápat a estetické potřeby."

Na základě této hierarchie Curtis navrhuje, že životní pohoda zvířete závisí na podobné hierarchii potřeb: fyziologické potřeby, které jsou dnes u zvířat používaných v zemědělství relativně dobře známy a vcelku dobře zajištěny; potřeby bezpečí, které jsou „méně dobře známy a méně dobře zajištěny“ a potřeby chování, které „nejsou dobře známy“. Jiní autoři navrhují jiné hierarchické členění potřeb s jinými názvy, např. život zajišťující potřeby, zdraví zajišťující potřeby a komfort zajišťující potřeby.

Ve výzkumu zabývajícím se biologickými funkcemi je používáno velké množství metod. Studie veterinární epidemiologie a patologie mohou identifikovat zranění a potenciální ohrožení zdraví vyplývající ze způsobu toho, jak je se zvířaty zacházeno a jak jsou ustájena. Ve studiích produktivity jsou - na základě předpokladu, že pokud je welfare zvířete špatné, jeho komerční produkce bude snížená - kvantifikovány míry růstu a reprodukce. Způsoby hodnocení založené na poškozené fyziologii a chování zahrnují změny v endokrinním systému, imunitě a projevy abnormálního chování. Způsoby měření z dlouhodobého hlediska zahrnují dobu života a reprodukční úspěšnost.

Mnoho z autorů, kteří používají tyto přístupy, bylo ve své práci ovlivněno konceptem stresu Selyeho: Mnoho z omezujících podmínek, kterým je zvíře vystaveno (omezení fyzické, vystavení chladu nebo třeba injekční podání toxinů), vyvolává několik charakteristických změn v těle. Ty zahrnují aktivaci předního laloku hypofýzy a adrenálního kortexu, a zvýšenou sekreci glukokortikoidů, např. kortizolu. Tyto změny byly interpretovány jako indikátory stresu u zvířat. Vědci zabývající se welfare zvířat tedy začali používat indikátory sekrece glukokortikoidů a podobná jiná měřítka v širokém spektru studií zaměřujících se na výzkum managementu chovu a ustájení s tím, že zvýšení indikátorů stresu poukazuje na špatnou životní pohodu. Tento zjednodušující přístup byl kritizován, zejména pokud jde o to, kde vymezit hranici mezi špatným welfare a fyziologickými změnami probíhajícími běžně v organismu. Charakteristiky jako tepová frekvence či sekrece kortizolu se mění v závislosti na mnoha působících faktorech okolí a chování. Proto je třeba při tomto přístupu určení kritéria označující „bod“, ve kterém je možno rozhodnout, kdy měřené charakteristiky přestávají být běžnými odpověďmi organismu, a stávají se charakteristikami, kterými lze hodnotit welfare. Jedním z návrhů takového kritéria bylo např. „prepatologické stádium“ indikující zvýšenou pravděpodobnost ohrožení zdraví a reprodukce. Někteří autoři se pokusili toto stádium vymezit kvantitativně, např. jako „stupeň zvýšení koncentrace volných kortikosteroidů o více než 40 %“. Tento přístup je však také zjednodušující a byl některými autory kritizován.

Jiným způsobem, jak spojit biologické funkce s úrovní welfare je to, jak „dobře“ jsou uspokojeny potřeby zvířete. Potřeby se mohou různit v důležitosti, ovšem lidé nejsou schopni tuto důležitost posoudit – proto jako měřítko welfare byla některými autory navržena délka života: čím lépe jsou potřeby uspokojovány, tím déle zvíře žije. Limitace tohoto přístupu byly ale diskutovány několika autory, např. na příkladu délky života laboratorních krys, které žily déle pokud byly celý život krmeny nepřiměřeně malými dávkami potravy a zažívaly hlad, oproti jedincům, kteří byli krmeni podle potřeb. V tomto případě bylo delšího života dosaženo za podmínek chronické podvýživy a hladu, což snižuje opodstatnění použití délky života jako užitečného indikátoru životní pohody.

Pro praktické účely jsou změny v biologických funkcích lépe vědecky prokazatelné, než změny v tom, co zvíře prožívá: např. je samozřejmě jednodušší prokázat, že zvíře je zraněné nebo podvyživené, než že zažívá bolest nebo hlad.

Koncepčně je však přístup založený na biologických funkcích komplikován tím, že vztah mezi biologickými funkcemi a životní pohodou není vždy zřejmý. Pokud je ovlivněno zdraví, je pravděpodobné, že bude negativně ovlivněna i životní pohoda. V ostatních aspektech, jako např. míra růstu nebo reprodukce, už tato pravděpodobnost však tak zřejmá není, a existuje zatím jen minimální shoda v tom, jak tyto aspekty pro zhodnocení welfare používat. Například, pokud kráva produkuje velké množství mléka, bude další zvýšení její produkce skutečně indikovat i zvýšení její životní pohody?

Je také těžké činit závěry z těchto způsobů měření, pokud se tyto neshodují s výsledky ostatních způsobů určování welfare: Bylo např. zjištěno, že telata, která vykazují více projevů abnormálního chování, mají zároveň také méně vředů. U brojlerů je zase spojen syndrom náhlé smrti s nadprůměrným růstem.

Jak poznamenali autoři Mendl a Deag (1995), „problémem zůstává, jak sloučit všechny možné způsoby měření do jedné metody".

Foto: CIWF