Některé přístupy hodnotí welfare zvířete podle toho, zda vykazuje normální či uspokojivé fungování biologických funkcí.

Podle těchto přístupů (Functioning-based approaches) bude welfare zhoršeno nemocí, zraněním nebo podvýživou. Naopak welfare bude možno shledat dobrým, pokud zvíře bude vykazovat vysoké známky růstu a reprodukce, normální funkce fyziologických a behaviorálních procesů, a také dlouhou životnost a biologickou zdatnost.

Fraser a Broom (1990) to formulují následovnÄ›: "Zvířata se musí vyrovnávat s komplexním prostÅ™edím kolem a existuje mnoho způsobů jak. ProstÅ™edí zahrnuje jednak fyzické podmínky, sociální vlivy a také zahrnuje predátory, parazity nebo jiné patogeny, které mohou být jedinci Å¡kodlivé. Způsoby vyrovnání se (coping methods) tedy zahrnují fyziologické zmÄ›ny v mozku, adrenálním a imunitním systému, a spolu s tím i zmÄ›ny v chování. NÄ›které z faktorů, které na zvíře působí, mohou následnÄ› vést k tomu, že zvíře bude mít problémy ve vyrovnání se s prostÅ™edím: tak, že jeho fyzická kondice nebude dobrá, a zvíře buď přímo zemÅ™e nebo pÅ™estává růst, nebo tak, že se sníží jeho schopnost reprodukce. Welfare je tedy stav zvířete, který má vztah k jeho snahám o vyrovnání se s prostÅ™edím."

Různí autoÅ™i používají tento přístup z různých důvodů: Mnoho z nich zastává názor, že ačkoliv aspekty jako utrpení nebo spokojenost jsou charakteristickými znaky kvality života zvířete, je obtížné je vÄ›decky hodnotit (více). Naproti tomu charakteristiky založené na biologických funkcích poskytují adekvátní způsoby, jak získat potÅ™ebné informace. NapÅ™. Gonyou (1993) k tomu uvádí: "Ačkoliv základem pro zhodnocení životní pohody musí být percepce podmínek zvířetem, výzkum v této oblasti je teprve v počátcích. V současné dobÄ› lze více dosáhnout použitím tradičnÄ›jších přístupů zahrnujících fyziologické a patologické studie a studie chování."

Jiní autoÅ™i používají přístup založený na biologických funkcích, protože nepÅ™ikládají žádnou nebo jen malou váhu tomu, co zvíře cítí: "V současné dobÄ› bylo výzkumníky navrženo, že pokud zvíře vnímá to, že se cítí Å¡patnÄ› (měřeno zejména projevy chování), pak je považováno za zvíře ve Å¡patné životní pohodÄ›. Tento pohled odmítám jako zjednoduÅ¡ující a nevhodný. Navrhuji, že zvíře je ve Å¡patné životní pohodÄ› pouze pokud je naruÅ¡en fyziologický systém, a to tak, že je znemožnÄ›no pÅ™ežití nebo reprodukce." (McGlone, 1993).

TÅ™etí skupina autorů navrhuje, že subjektivní prožitky i biologické funkce se k welfare vztahují, ovÅ¡em Å™adí je hierarchicky. Jedním z návrhů je Curtisovo použití hierarchie potÅ™eb psychologa A. Maslowa, popsané Curtisem takto: "NaÅ¡imi nejsilnÄ›jšími potÅ™ebami jsou fyziologické potÅ™eby – potÅ™eby příjmu potravy a vyhovujících termálních podmínek. Ve chvíli, kdy jsou tyto potÅ™eby uspokojené, objevuje se potÅ™eba bezpečí. Ta zahrnuje bezpečí fyzické, ale i potÅ™ebu nepociÅ¥ovat strach a úzkost. U vÄ›tÅ¡iny lidí se další potÅ™eby objevují pÅ™ibližnÄ› následovnÄ›: potÅ™eba lásky, úcty, sebeaktualizace, potÅ™eba vÄ›dÄ›t a chápat a estetické potÅ™eby."

Na základÄ› této hierarchie Curtis navrhuje, že životní pohoda zvířete závisí na podobné hierarchii potÅ™eb: fyziologické potÅ™eby, které jsou dnes u zvířat používaných v zemÄ›dÄ›lství relativnÄ› dobÅ™e známy a vcelku dobÅ™e zajiÅ¡tÄ›ny; potÅ™eby bezpečí, které jsou „ménÄ› dobÅ™e známy a ménÄ› dobÅ™e zajiÅ¡tÄ›ny“ a potÅ™eby chování, které „nejsou dobÅ™e známy“. Jiní autoÅ™i navrhují jiné hierarchické členÄ›ní potÅ™eb s jinými názvy, napÅ™. život zajiÅ¡Å¥ující potÅ™eby, zdraví zajiÅ¡Å¥ující potÅ™eby a komfort zajiÅ¡Å¥ující potÅ™eby.

Ve výzkumu zabývajícím se biologickými funkcemi je používáno velké množství metod. Studie veterinární epidemiologie a patologie mohou identifikovat zranÄ›ní a potenciální ohrožení zdraví vyplývající ze způsobu toho, jak je se zvířaty zacházeno a jak jsou ustájena. Ve studiích produktivity jsou - na základÄ› pÅ™edpokladu, že pokud je welfare zvířete Å¡patné, jeho komerční produkce bude snížená - kvantifikovány míry růstu a reprodukce. Způsoby hodnocení založené na poÅ¡kozené fyziologii a chování zahrnují zmÄ›ny v endokrinním systému, imunitÄ› a projevy abnormálního chování. Způsoby měření z dlouhodobého hlediska zahrnují dobu života a reprodukční úspěšnost.

Mnoho z autorů, kteří používají tyto přístupy, bylo ve své práci ovlivnÄ›no konceptem stresu Selyeho: Mnoho z omezujících podmínek, kterým je zvíře vystaveno (omezení fyzické, vystavení chladu nebo tÅ™eba injekční podání toxinů), vyvolává nÄ›kolik charakteristických zmÄ›n v tÄ›le. Ty zahrnují aktivaci pÅ™edního laloku hypofýzy a adrenálního kortexu, a zvýšenou sekreci glukokortikoidů, napÅ™. kortizolu. Tyto zmÄ›ny byly interpretovány jako indikátory stresu u zvířat. VÄ›dci zabývající se welfare zvířat tedy začali používat indikátory sekrece glukokortikoidů a podobná jiná měřítka v Å¡irokém spektru studií zaměřujících se na výzkum managementu chovu a ustájení s tím, že zvýšení indikátorů stresu poukazuje na Å¡patnou životní pohodu. Tento zjednoduÅ¡ující přístup byl kritizován, zejména pokud jde o to, kde vymezit hranici mezi Å¡patným welfare a fyziologickými zmÄ›nami probíhajícími běžnÄ› v organismu. Charakteristiky jako tepová frekvence či sekrece kortizolu se mÄ›ní v závislosti na mnoha působících faktorech okolí a chování. Proto je tÅ™eba pÅ™i tomto přístupu určení kritéria označující „bod“, ve kterém je možno rozhodnout, kdy měřené charakteristiky pÅ™estávají být běžnými odpověďmi organismu, a stávají se charakteristikami, kterými lze hodnotit welfare. Jedním z návrhů takového kritéria bylo napÅ™. „prepatologické stádium“ indikující zvýšenou pravdÄ›podobnost ohrožení zdraví a reprodukce. NÄ›kteří autoÅ™i se pokusili toto stádium vymezit kvantitativnÄ›, napÅ™. jako „stupeň zvýšení koncentrace volných kortikosteroidů o více než 40 %“. Tento přístup je vÅ¡ak také zjednoduÅ¡ující a byl nÄ›kterými autory kritizován.

Jiným způsobem, jak spojit biologické funkce s Ãºrovní welfare je to, jak „dobÅ™e“ jsou uspokojeny potÅ™eby zvířete. PotÅ™eby se mohou různit v důležitosti, ovÅ¡em lidé nejsou schopni tuto důležitost posoudit – proto jako měřítko welfare byla nÄ›kterými autory navržena délka života: čím lépe jsou potÅ™eby uspokojovány, tím déle zvíře žije. Limitace tohoto přístupu byly ale diskutovány nÄ›kolika autory, napÅ™. na příkladu délky života laboratorních krys, které žily déle pokud byly celý život krmeny nepÅ™iměřenÄ› malými dávkami potravy a zažívaly hlad, oproti jedincům, kteří byli krmeni podle potÅ™eb. V tomto případÄ› bylo delšího života dosaženo za podmínek chronické podvýživy a hladu, což snižuje opodstatnÄ›ní použití délky života jako užitečného indikátoru životní pohody.

Pro praktické účely jsou zmÄ›ny v biologických funkcích lépe vÄ›decky prokazatelné, než zmÄ›ny v tom, co zvíře prožívá: napÅ™. je samozÅ™ejmÄ› jednodušší prokázat, že zvíře je zranÄ›né nebo podvyživené, než že zažívá bolest nebo hlad.

KoncepčnÄ› je vÅ¡ak přístup založený na biologických funkcích komplikován tím, že vztah mezi biologickými funkcemi a životní pohodou není vždy zÅ™ejmý. Pokud je ovlivnÄ›no zdraví, je pravdÄ›podobné, že bude negativnÄ› ovlivnÄ›na i životní pohoda. V ostatních aspektech, jako napÅ™. míra růstu nebo reprodukce, už tato pravdÄ›podobnost vÅ¡ak tak zÅ™ejmá není, a existuje zatím jen minimální shoda v tom, jak tyto aspekty pro zhodnocení welfare používat. Například, pokud kráva produkuje velké množství mléka, bude další zvýšení její produkce skutečnÄ› indikovat i zvýšení její životní pohody?

Je také těžké činit závÄ›ry z tÄ›chto způsobů měření, pokud se tyto neshodují s výsledky ostatních způsobů určování welfare: Bylo napÅ™. zjiÅ¡tÄ›no, že telata, která vykazují více projevů abnormálního chování, mají zároveň také ménÄ› vÅ™edů. U brojlerů je zase spojen syndrom náhlé smrti s nadprůmÄ›rným růstem.

Jak poznamenali autoři Mendl a Deag (1995), „problémem zůstává, jak sloučit všechny možné způsoby měření do jedné metody".

Foto: CIWF