Základem třetí skupiny přístupů je názor, že pokud chceme, aby zvířata žíla ve stavu, který lze nazvat životní pohodou, měli bychom jim umožnit život v přirozeném prostředí a chování podle jejich přirozených způsobů. Hlavní myšlenka je dobře patrná v jednom z nejcitovanějších výroků, že zvířata by měla být svobodná v projevování většiny z přirozeného chování (Webster, 1986). Dalším příkladem může být i pohled A. Lindgren, jejíž díla sehrála klíčovou roli ve vývoji legislativy týkající se welfare ve Švédsku. Ta se zmiňuje o tom, aby zvířata byla chovaná na slunci a čistém vzduchu: "Mělo by být umožněno, aby mladá zvířata mohla prožít alespoň trochu letního štěstí, alespoň krátký odpočinek od podlah stájí a přeplněných prostor, kde tato ubohá zvířata žijí, dokud nejsou zabita. Nechme je alespoň jednou vidět slunce. Nechme je nadechnout se alespoň jednou čerstvého vzduchu, místo zápachu hnoje."

Jiní autoři nabízí formálnější vyjádření základní myšlenky: Rollin (1992, 1993) navrhuje, že každý živočišný druh má své vlastní vnitřní, geneticky zakódované způsoby přirozenosti, které nazývá „telos“: