Všechny tři typy přístupů k životní pohodě zvířat, ač založené na odlišných principech, vedou často k podobným závěrům. Obecně lze předpokládat, že přirozené chování zvířat je adaptivní – a tedy napomáhá biologickému fungování, ve smyslu přežití, zdraví a reprodukčního úspěchu.

Podobně i příjemné a nepříjemné subjektivní prožitky jsou obecně vnímány jako adaptační mechanismy podporující stejný cíl: zvířata jsou motivována vyhledávat jednání, které jim prospívá a zároveň se vyhýbat tomu, co jim škodí.

Výzkum v podstatě i dokazuje, že výsledky přístupu založeného na biologických funkcích a přístupu založeného na subjektivních prožitcích , se často shodují.
Např. prasata a kuřata budou v motivačních testech vykazovat činnost, která jim umožní zapnout vytápění, pravděpodobně aby se vyhnula prožitku chladu, a teplota, kterou si vyberou, bude korespondovat s jejich termálními požadavky zajišťujícími optimální fungování. Podobně i epidemiologické studie prokazují, že slepice produkují více vajec, pokud mají k dispozici větší prostor a jsou v menších skupinách. V motivačních testech budou navíc slepice vykazovat činnost zajišťující přibližně stejné požadavky, jako jsou ty zjištěné v epidemiologických studiích.

Podobně se ukazuje i to, že pokud mají zvířata možnost projevit přirozené chování, jsou dobře zajištěny i jejich biologické funkce. Např. pokud je individuálně ustájeným prasatům umožněno přirozené potravní chování, lze následně pozorovat i méně případů kousání ocasů. Dalším příkladem může být, že pokud je dána telatům krmeným z kbelíku možnost sát z umělého vemene, zvýší se u nich sekrece zažívacích enzymů. Zároveň však tyto přístupy nekorespondují vždy. Například prasnice před porodem hledá osamocené místo a vytváří složité hnízdo, aby mohla selatům zajistit teplé a chráněné místo. Budování takového místa je součástí přirozeného chování, a pokud je prasnicím v tomto chování zabráněno, mohou prožívat frustraci. Výsledku tohoto chování – přežití co nejvyššího počtu selat – je však možno dosáhnout stejně či dokonce ještě lépe držením prasnice v malém kotci, kde je zajištěn vysoký stupeň hygieny, tepla, dozoru a fyzické ochrany selat.

V tomto případě je zabráněno projevení přirozeného chování (stavění hnízda) a jedinec tak může zažívat frustraci, přesto však může být výsledek (přežití co největšího počtu selat) velmi uspokojivý. V takových případech budou závěry, které učiníme ohledně životní pohody prasnic, záležet na relativním důrazu, který budeme klást na jednotlivá kritéria, a jednoznačné a objektivní zhodnocení tak možné nebude.