Jak již bylo uvedeno v textu o systémech , jedním ze základních problémů vztahujícím se k welfare v případě bateriových klecí, je možné selhání automatických systémů: napáječek, pásů dodávajících potravu, ventilačního a topného systému. Další možné problémy mohou nastat během pravidelného obhlížení ptáků, které by mělo být prováděno, a to v případě nízko či příliš vysoko umístěných klecí. Závažným problémem je pak požár chovů.

Další skupina problémů má příčinu v tom, že slepicím nelze v tomto typu ustájení umožnit přirozené chování. Těmto aspektům je věnován následující text. Slepice chované volně (free-range) se mnohem více pohybují, než slepice držené v klecích nebo ve skupinách na drátěném povrchu (Fölsch, 1981). V klecích je slepicím zcela znemožněno mávat křídly a je zde omezeno také komfortní chování, ve srovnání se skupinovým nebo free-range chovem (Black a Hughes, 1974). Bateriové klece poskytují slepicím málo místa na to, aby mohly protáhnout nohy nebo si normálně čechrat peří (Bogner, 1984; Sainsbury, 1984). Nevíme toho mnoho o bezprostředním vlivu takového omezení pohybu, který slepice chce vykonávat. Jedním ze způsobů, který lze použít ke zjištění míry deprivace, je pokud poskytneme zvířeti možnost vykonávat určitou činnost a následně „měříme“ tuto činnost po určitých periodách deprivace. Například lze měřit množství vypité vody po různých úsecích deprivace.

Wennrich (1975b, 1977) pozoroval, že ptáci, kteří byli přemístěni z bateriové klece do většího prostoru více mávali křídly. Nicol (1987b) dále studoval tento efekt („rebound efekt“) a porovnával chování ptáků držených v klecích různě dlouhou dobu. Čím delší dobu byli ptáci v klecích drženi, tím déle pak také mávali po vypuštění křídly. Je jasné, že toto je problém týkající se welfare. Je však obtížné říci, jak závažný tento problém je.

Dlouhodobý vliv nedostatku pohybu se projevuje na kostech a svalech. Ptáci držení v klecích mají lehčí kosti a větší lámavost kostí, než ptáci, kteří se mohou více pohybovat (Meyer a Sunde, 1974); více ptáků držených v kleci je také chromých (Kraus, 1978). Míra osteomalacie (měknutí kostí) a osteoporózy (řídnutí kostí) je podstatně vyšší u slepic držených v klecích, než u slepic chovaných skupinově nebo u volně chovaných (free-range) slepic (Löliger et al , 1980; Löliger 1980, 1981). Jinými autory (Martin, 1987) je u ptáků chovaných v klecích uváděna vyšší míra svalové ochablosti. Charakteristiky vztahující se ke svalům u ptáků chovaných v různých podmínkách jsou zjevné ze studií kvality masa, ale nemusí nutně poskytovat informaci o welfare.

Pravděpodobně nejdůležitějším důkazem špatného welfare je výskyt zlomených kostí v době, kdy jsou slepice přepravovány na jatka. Simonsen (1983) uvádí, že výskyt zlomených kostí křídel byl u volně chovaných slepic 0,5 %, u slepic držených v kleci byl ale už 6,5 %. Dalších 9,5 % slepic chovaných v klecích mělo zlomené kosti po zabití. Nielson (1980) uvádí podobné výsledky.

Gregory a Wilkins (v době vydání překládané knihy byla jejich studie v tisku) prováděli pitvu 3115 slepic z bateriových chovů v UK a zjistili, že průměrně 29 % ptáků mělo zlomené kosti před tím, než na jatkách dorazili k vodnímu omračovacímu zařízení.

Jako činnosti, při kterých se ublížení nejpravděpodobněji objevovalo, bylo identifikováno vyndavání slepic z klecí a jejich zavěšování.

Knowles a Broom (v době vydání knihy připravováno ke zveřejnění) zjistili, že slepice z bateriových chovů jsou mnohem méně aktivní, než slepice ze systému chovu s možností hřadování nebo chované v Elsonově terasovém systému, a jejich kosti nohou a křídel jsou méně odolné proti zlomení. Pohyb souvisí s tloušťkou a sílou kosti, stejně jako u jiných zvířat. Není známo, jak velké prožívání diskomfortu je spojeno s osteomalacií a osteoporózou, ale není pochyb o tom, že zlomené kosti jsou extrémně bolestivé.

Cokoliv, co pravidelně vede k vysokému výskytu zlomených kostí, je závažným problémem welfare (pro souhrn Broom a Knowles, 1989 aj.). Manipulace se zvířaty a transport jsou velkým problémem a nejsou stejné pro ptáky chované v klecích nebo volně. Nicméně je zřejmé, že pro skutečnou změnu v chovu a/nebo v zacházení, je nutné se vyhnout těmto vysokým výskytům zlomených kostí. (více o problému v českém překladu zprávy CIWF – Brittle Bones: Osteoporoses and Battery Cages, 1999 zde)

Slepice využívají hřady, pokud jsou k dispozici, a to zejména v noci, kdy také často hřadují blízko sebe (Lill, 1968). Pokud jsou poskytnuty v několika úrovních, slepice si vybírají k  hřadování místa vysoko nad zemí (Blokhuis, 1984), ale budou využívat i nízko umístěná bidýlka, pokud jsou v bateriové kleci (Tauson, 1984b). Lill také uvádí, že stupně arousalu (obecného nabuzení) jsou u slepic snížené, pokud mohou hřadovat, a poskytnutí hřadů vede ke zvýšené síle kostí nohou (Hughes a Appleby, 1989). Silná preference většiny slepic využívat hřady, pokud jsou poskytnuty, napovídá, že poskytnutí této možnosti pravděpodobně zlepšuje welfare.

Fakt, že slepice v podmínkách volných chovů urazí při dobrém počasí značné vzdálenosti, je důkazem jejich preference setrvávat raději ve větších prostorách, než v menších. Tyto větší prostory ale využívají nepravidelně. Hughes (1975) a Dawkins (1976, 1977) zkoumali preference přímo tak, že dávali slepicím z bateriových klecí volbu setrvat v kleci nebo používat velký výběh. Po čtyřech hodinách, kdy slepice převážně setrvávaly ve známé kleci, se přesunuly ven a následně preferovaly velký výběh. Slepice chované venku vždy preferovaly velký výběh. Pro každou preferenci je nicméně nezbytné zjistit její důležitost – v tomto případě Dawkins zjistil, že slepice trávily většinu času ve výběhu, i přes to, že jim byla potrava nabízena v kleci, nebo že zde mohly nalézt přítomnost ostatních slepic.

Domestikovaný kur má velmi propracované chování týkající se hledání či stavění hnízd nebo jiného chování projevovaného před snesením vejce. Toto chování je v základu shodné s divokým kurem (Wood-Gush, 1954, 1971; McBride et al , 1969; Fölsch, 1981). Slepice v kleci ale nemají žádný materiál pro stabu hnízda, žádné hnízdo, ani klidné, tmavé místo, kde by mohly snášet vejce. Často jsou odstrkovány z míst, kde by chtěly snášet (Brantas, 1974).

Ačkoliv z práce Applebyho et al (1984) vyplývá, že tmavé místo pro hnízdo není nutné, existují různé údaje naznačující frustraci pociťovanou slepicemi před snesením vejce v bateriové kleci (souhrn Kite, 1985). Hladiny kortikosteroidů se zvyšují před snášením vajec, ale to bez ohledu na to, jestli je k dispozici hnízdo nebo ne (Beuving, 1980), takže je to pravděpodobně příprava ke snášení. Slepice vokalizuje charakteristickým způsobem ( „gackeln call“ ), který snesení vejce předchází (Baeumer, 1962), a jehož intenzita a trvání je třikrát vyšší, pokud je pták v bateriové kleci (Hüber a Fölsch, 1978; Schrenk et al , 1984). To může vypovídat o větší míře frustrace, ale jasnější ukazatel chování je stereotypní chůze. V době, kdy by normálně stavěla hnízdo, chodí slepice opakovaně podél klece (Wood-Gush a Gilbert, 1968; Brantas, 1980).

Další abnormalitou bateriové klece, díky které je zabráněno projevování určitého normálního chování je drátěný povrch klece. Slepice nemůže hrabat v zemi, a hledat tak potravu, ani se popelit. Preference různých kovových povrchů klecí byly zjišťovány Hughesem a Blackem (1973). Hughes (1976) také zjišťoval jaké jsou preference slepic, pokud mají na výběr drátěný povrch a podlahy se stelivem.

Když se slepice měly každý den rozhodnout, ve které z klecí zůstat, obvykle si vybíraly tu s podestýlkou, ale pokud byly k dispozici obě, využívaly je obě. Povrch s podestýlkou byl silně preferován krátce před a během snášení a většina vajec byla snesena na podestýlku.

Dawkins (1981) zjistil, že slepice raději využije velmi malou klec s podestýlkou, než velkou s drátěným povrchem. Hladové slepice ale raději využijí drátěnou klec s potravou, než klec s podestýlkou bez potravy. Jestliže měly slepice limitovaný čas k příjmu potravy nebo využití podestýlky, vybraly si slepice příjem potravy (Dawkins, 1983). Tyto studie poskytují informace o šíři preferencí povrchu s podestýlkou, musí být ale zkombinovány se studiemi soustřeďujícími se na výzkum vlivu deprivace podestýlky.

Když je slepicím zabráněno v popelení, může se u nich objevit abnomální chování jako jsou pokusy o popelení se v potravě (Martin, 1975; Wennrich, 1976; Vestergaard, 1980) a pohyby spojené s popelením vykonávané směrem k ostatním slepicím v kleci nebo ve vzduchu (Vestergaard, 1982; Martin, 1987). Slepice, které byly drženy nějaký čas v klecích, a pak jim bylo popelení umožněno, projevovaly toto chování následně úměrně době, po kterou byly zavřeny v kleci (Vestergaard, 1980).

Slepice tráví mnoho času zkoumáním svého okolí klováním do předmětů a jejich zobáky jsou bohatě vybaveny senzorickými receptory. Ptáci v klecích mají málo příležitostí do čeho klovat, a proto klování, které by sloužilo hledání potravy, míří proti náhradním objektům (Fölsch a Huber, 1977; Fölsch, 1981).

V klecích lze také vidět některé klovací stereotypie (Martin, 1975). Skutečnost, že klování není jen záležitostí příjmu potravy, je demonstrována zjištěním, že ptáci budou klovat na spínač, kterým získají potravu i po té, co už bude potrava k dispozici. Slepice v klecích někdy opakovaně klovají do klece (Brantas, 1974; Fölsch, 1981) a peří a vybíjejí se na slepicích držených ve stejné kleci. Blokhuis (1986) uvádí, že hlavním důvodem proč se klování do peří v bateriových klecích objevuje, je nedostatek jiných objektů pro klování (souhrn Hughes, 1985).

Oklovávání peří se objevuje častěji po příjmu potravy a po snůšce vajec (Preston, 1987). Je obvyklejší, pokud je omezeno podávání potravy (Bessei,1983), pokud je podávána potrava ve formě pelet (Jensen et al , 1962), pokud je úroveň osvětlení příliš vysoká (Hughes a Duncan, 1972; Bessei, 1983) a pokud je povrch klece drátěný (Hughes a Duncan, 1972; Brantas, 1974; Simonsen et al , 1980). Motivační základ pro oklovávání vztahující se k popelení je zřejmý ze studie Vestegaarda (1989). Ztráta peří vede ke ztátě tepla a ke zvýšenému příjmu potravy (Wathes, 1976; Leeson a Morrison, 1978), zejména před výměnou peří (Tauson a Svensson, 1980). Oklovávání, které má na mnohem závažnější vliv na oklovávaného jedince, často začíná u mladých slepic, a pokračuje až k závažným poraněním nebo ke smrti. Takové oklovávání a skutečně agresivní útoky na ostatní ptáky nejsou běžně vážným problémem bateriových klecí, snad proto, že ptáci jsou starší a příliš blízko sebe na to, aby se agresivní chování plně projevilo. Al-Rawi a Craig (1975) pozorovali, že útoky každé čtvrté slepice v kleci na ostatní byly častější na prostoru 824 cm 2 na slepici a méně časté v případě prostoru velkého 412 cm 2 nebo 1442 cm 2 nebo 2888 cm 2 na slepici.

Nekontrolovaný růst zobáku a drápů může být v bateriových klecích také problémem. Pokud ptáci nemají žádnou možnost je obrušovat, mohou narůst do takových rozměrů, že jsou vážně zdeformovány. Jak ukázal ve své studii Tauson (1986, 1988), tento problém může být řešen přidáním proužku z abrazivního materiálu do klece.

Mnoho dalších zranění a deformací, ke kterým dochází v klecích, lze zmírnit zlepšením designu klece.

Tauson (1977, 1978, 1975) tyto problémy studoval a zaměřil se na opatření jak je řešit.

Ptáci bývají zachyceni v klecích za hlavu nebo krk (29 %), tělo nebo křídla (28 %), spodní část nohou (15 %), horní část nohou (13 %) nebo dalšími způsoby. Nejobvyklejším místem, kde byli zachyceni, byla mezera mezi odvodem trusu a pásem na vejce, a pak na přední části klece.

Takové zachycení, které samozřejmě vede ke špatnému welfare a někdy vede i ke smrti, lze podle Tausona (1988) minimalizovat: zjednodušením předních dílů klecí, např. použitím horizontálních tyčí místo vertikálních, použitím odvodů trusu s žádnou nebo naopak velkou vzdáleností od strany klece, používáním drátěných ok pro podlahu ne větších než 25 x 37 mm a vyloučením nebezpečných mezer mezi stranami a podlahou klece.

Nerovné podlážky, např. ty se sklonem 23 % vedou k vysokému výskytu deformací končetin, protože nohy na tomto povrchu ptákům sklouzávají. To lze řešit použitím sklonů ne větších než 12 %. Výskyt deformací končetin lze také snižovat poskytnutím hřadů do klecí (Tauson, 1980, 1988). Použitím drátěnkových stran klece dochází ke ztrátám peří a Tauson (1984a) zjistil, že pokud je tato strana z pevného materiálu, sníží se ztráta peří o 15 %.

Manipulace se slepicemi a transport

Drůbež bývá velmi vystrašená z blízkého kontaktu s lidmi, protože lidé jsou pro ně velká a nebezpečná zvířata. Není proto překvapující, že manipulace předcházející převozu na jatka má na ptáky velký vliv. Způsob manipulace závisí na podmínkách, ve kterých jsou ptáci chováni, ale běžně je s nimi manipulováno tak, že jeden nebo dva ptáci jsou odchyceni, a umístěni do přepravky spolu s dalšími. V jedné přepravní kleci je po celou dobu převozu většinou 15 ptáků.

Jestliže jde o slepice z bateriových chovů, manipulace obvykle probíhá takto: jedna osoba otevře klec, vezme jednu či dvě slepice za nohy, vytáhne je z klece a podá je další osobě, která pak drží v jedné ruce za jednu nohu dvě až pět slepic. Ty nese takto hlavou dolů až na konec uličky nebo ke dveřím, kde čeká auto, a tam slepice vloží do přepravky. Jak už bylo uvedeno, takové zacházení může způsobit zlomené kosti, zejména pokud ptáci žili v bateriových klecích.

Vliv běžného hrubého zacházení na welfare může být hodnocen monitorováním jejich adrenálních a jiných odpovědí na takové stavy. Ve studii, kdy bylo srovnáváno běžné zacházení a zacházení opatrné (Broom et al, 1986), byly při hrubém zacházení zjištěny vyšší hodnoty kortikosteroidů, což naznačuje zvýšené reakce organismu na stresovou situaci. V této studii byl při hodinové cestě nákladním autem vozícím drůbež pozorován menší nárůst hodnot kortikosteroidů, než přinásledném běžném hrubém zacházení.

Manipulace a transport má celkově vliv nejen na hodnoty kortikosteroidů, ale i glukózy a noradrenalinu. Studie naznačují, že manipulace má horší vliv na welfare, než krátká cesta.

Delší cesty mohou pro slepice přestavovat značný problém, stejně jako pro brojlery.

Foto: CIWF