Pro faremní chovy byl původně odchytáván norek žijící na území Severní Ameriky a podle jednotlivých lokalit byla zvířata označována jako norek aljašský, kinajský, východokanadský (Skřivan, 1983). Norek evropský (Mustela lutreola) nebyl faremně využíván kvůli řidší srsti a menší velikosti. Základní charakteristika obou druhů i norka chovaného v současnosti na farmách je velmi podobná, ačkoliv norek chovaný dnes na farmách se od norka odchytávaného dříve již v některých rysech odlišuje. Oba druhy žily původně geograficky izolovaně – norek evropský obýval severní Eurasii, norek americký Severní Ameriku, nicméně se patrně vyvinuli z jednoho předka. Norek americký (Mustela vison) se až na jihozápad USA a severovýchod Kanady vyskytuje téměř v celé Severní Americe.

Dále žije ve Skandinávii, Británii, ale i ve střední Evropě, kde populace založili jedinci uprchlí či vypuštění z farem. Výskyt uprchlých norků byl hlášen ve Švédsku již v roce 1928, v Británii o deset let později a dnes je zde divoký norek americký dokonce jednou z nejběžnějších šelem (Nimon, Broom, 1998). Zajímavé je, že ne všude se však populace uprchlých jedinců zdárně rozšiřují - např. v Holandsku se to z blíže neznámých příčin nedaří. A to navzdory tomu, že zde po desetiletí fungovalo velké množství farem, ze kterých unikalo pravděpodobně stejné množství zvířat jako jinde. Zvířata zde byla navíc z farem vypouštěna ve větším množství i některými ochránci zvířat (SCAHAW, 2001).

Norci jsou karnivoři, potravu tvoří drobní savci, obojživelníci, ryby, hmyz, loví podle lokální i sezónní situace a nejsou fixováni na jeden druh potravy. U norků je zřetelný pohlavní dimorfismus ve velikosti těla – samci jsou výrazně větší a rozdíly existují také při získávání potravy: samci loví více zajícovitých, samice se soustředí spíše na ryby a korýše. Ve volné přírodě bylo pozorováno několik barevných mutací, od bílé po šedou, až světle hnědou, zbarvení faremně chovaných norků se pochopitelně odlišuje vlivem šlechtitelských postupů.

Hustota srsti je např. proti fretce trojnásobná a chlupy jsou kratší, takže je-li mokrý, pesíky pokrývají podsadu a chrání ji před ukládáním vody (SCAHAW, 2001).

Prsty jsou spojeny malou plovací blánou, což obojí naznačuje semiaqatický styl života norka. Právě míra potřeby vody je jednou z častých otázek v rámci zajišťování welfare pro faremně chované norky.

Mezi autory prozatím neexistuje shoda, nicméně z pozorování volně žijících norků vyplývá, že pokud mohou, volí norci jednoznačně stanoviště buď přímo u vodních toků nebo je velmi často navštěvují - to naznačuje spíše opodstatněnost názoru o nezbytnosti vody. Ve zprávě SCAHAW (2001) se uvádí, že území norků se vždy rozkládají na okrajích vodních ploch, např. na březích řek nebo mořském pobřeží a podobné výsledky byly získány i při průzkumu na našem území (AOPK ČR, 2004).

Z pozorování volně žijících norků vyplývá i velká mobilita a velikost teritoria. Co se týče velikosti teritoria, samci zakládají obvykle své revíry podél řek do vzdálenosti několika km, ve velkých nebo bažinatých oblastech mohou zabírat plochu až 10 ha. Teritoria samic jsou řádově o 20 % menší. Teritorium samců se nikdy nepřekrývá, překryv je pozorován pouze v době páření a samice údajně někdy tolerují vnik mláďat.

Dalším charakteristickým rysem, spojeným pravděpodobně s vysokou mírou mobility, a většinou samotářským způsobem života, je zpravidla každodenní změna míst k nocování. Na svém území má každý jedinec větší počet nor, které si však většinou sám nevyhrabává; nachází si nejraději opuštěná doupata nebo dobře chráněná místa jako je prostor mezi kořeny stromů apod. Ve zprávě SCAHAW (2001) je zmiňováno, že na svém území má norek většinou 6 a více nor, v některých případech bylo zjištěno nor až 24. V rámci studií se také uvádí společný rys těchto míst - přítomnost vody.

Výrazným rysem je také hbitost a čilost, schopnost lézt po stromech (Nimon, Broom, 1998). Norci mají také velmi dobře vyvinuté smysly: čich, sluch, důležitou roli hrají pravděpodobně i hmatové vousy (Kruska, 1987).

Norci jsou monoestrická zvířata, pohlavní žlázy prodělávají sezónní změny, v létě jsou inaktivizovány. Kruska (1987) popisuje vrozenou velkou starostlivost matek o mláďata a také časté stěhování mláďat do jiného, vhodnějšího hnízda. U volně žijících jedinců norci opuští hnízdo ve stáří 11 – 12 týdnů, osamostatňují se zpravidla po 3 měsících. Samice mohou zůstat u matek až do 10. – 11. měsíce věku, někdy i do příštího jara. Dále pak žijí převážně samotářským způsobem života. Jsou-li populace norků žijících volně příliš husté, je jim vlastní určitá míra přizpůsobivosti – jelikož zvláštností tohoto druhu je zpožděná implantace, může v těchto případech klesnout počet implantovaných embryí (SCAHAW, 2001). Ve volné přírodě se mohou dožít 8 – 10 i více let.

Co se týče faremních norků, významné byly při vzniku chovů tři rázy norka a z nich byl postupně vytvářen tzv. standardní norek , který je dnes pro chovy nejužívanější. U něj se postupně zvýšila hmotnost a měnilo zabarvení, dnes je chován v tmavém až černém tónu. Dále jsou chováni norci černé, modré, hnědé, béžové a bílé řady.

Volně žijící liška obecná má velké zeměpisné rozšíření - prakticky se nevyskytuje pouze v Jižní Americe, na Islandu a v Antarktidě. Populace lze tedy najít ve většině oblastí severní polokoule, na Středním Východě, východě Afriky. V 19. století byla liška obecná vysazena i v Austrálii. Úspěšnost jejího velkého rozšíření je dána patrně z velké části způsobem obživy – liška obecná je příležitostný lovec, ale živí se i trávou, bobulemi, ovocem, zeleninou, mršinami či odpadky; nadbytečnou potravu skladuje. Zbarvení je individuálně odlišné, nicméně existují tři hlavní typy lišky obecné (Vulpes vulpes) : červená - rezavá (45-75% populace), stříbrná (2-17% populace v Severní Americe, také v Baltu), křížová. Dědičnost červené barvy určují dva geny a kombinace dominantních a recesivních forem vytváří tyto tři základní barvy (Wenzel, 1990; zpráva SCAHAW, 2001). Zbarvení srsti je u lišky červené klasické, s černými špičkami uší, skvrnami na tvářích a černými ponožkami.

U křížové je zbarvení podobné, s charakteristickým křížem tmavé srsti na ramenou. Tito jedinci vznikají na farmách i v přírodě křížením lišek červených s liškami stříbrnými (na farmách většinou rezavý samec - stříbrná samice). Liška stříbrná je melanotem lišky rezavé – u nás jsou tito jedinci vzácní a přezdívá se jim „uhlířky“. Stříbrné lišky jsou zbarveny černě s kontrastujícími bílými prstenci na pesících a osinících (Skřivan, 1983). Hlava má typickou masku – prostříbřená srst v horní části hlavy lemuje černou srst na čenichu a kolem očí, končetiny jsou tmavé, konec oháňky je bílý, s tzv. květem. U volně žijících jedinců se prostříbření prstenci objevuje v menší míře, snahou chovatelů naopak je, aby dosahovalo minimálně 75% povrchu těla.

Údaje o velikost teritoria se různí, velikost území samců byla ve zprávě SCAHAW (2001) uveden od 63 do 1000 ha, samic od 54 do 880 ha, podle jiných údajů dosahují teritoria až 3400 ha a v městských částech bylo pozorováno minimálně 10ha teritorium. Lišky svá teritoria využívají nerovnoměrně a velikost teritoria je silně ovlivněna rozmístěním potravních zdrojů. Dalšími faktory jsou klimatické podmínky, hustota populace, ale také počet využitelných nor nebo terén vhodný k jejich hloubení.

Nory si lišky vyhrabávají samy nebo využívají doupata opuštěná; používají i přirozené prohlubně nebo jeskyně. Velká část aktivit na jaře a v létě se soustředí kolem nory a potřeba úkrytu je patrně pro lišky charakteristická. Ve zprávě SCAHAW (2001) se uvádí, že liška využívá jednu nebo dvě nory, kde vychovává mladé, a zároveň využívá několik dalších nor nebo míst používaných k ukrytí ve dne.

Dalším charakteristickým rysem je, podobně jako u norků, vcelku vysoká mobilita. Počátek říje závisí na na zeměpisné šířce a tedy délce denního světla – pravděpodobně platí, že čím severněji se lokalita nachází, tím později nastupuje říje. V oblastech s dostatkem úkrytů opouští mláďata noru v 10. týdnu a z teritoria odchází zhruba od věku šesti měsíců; některé samice v něm zůstávají (Nimon, Broom, 1998).

Dříve byla liška obecná charakterizována samotářským způsobem života, podle nových studií je však její společenské chování posuzováno jako komplexní (SCAHAW, 2001). Lišky mohou žít v teritoriálních párech a takové páry mohou zůstat pohromadě až do smrti jednoho ze zvířat (Nimon, Broom, 1998). Jindy také lišky žijí v rodinných skupinách složených z jednoho samce a několika samic, obvykle příbuzných; samice, které nechovají mladé mohou mít funkci pomocnic. V těchto skupinách rodí mláďata patrně jediná – nejdominantnější samice. Výzkumy zaměřené na poznání sociálního chování také ukázaly, že při životě ve skupinách se uplatňuje potlačení reprodukce v souvislosti se sociálním postavením. Potenciální výhody pramenící z takového uskupení zkoumal pět let trvající intenizivní výzkum provedený Bakerem a kol. (1997). Nimon a Broom (1998) citují další pozorování (Pils a Martin, 1974; Storm a kol. 1976), z kterého lze také usuzovat na vysokou míru sociability u lišek – pozorován byl často jev, kdy se lišky dělily o jednu noru a vychovávaly společně i mláďata. Popsány byly také případy, kdy mláďata vychovával samec (MacDonald, 1979; cit. in: Nimon a Broom, 1998).

Popsán byl také důmyslný a složitý repertoár projevů chování: k předávání informací o společenském postavení jsou používány výrazy tváře a postoje, identifikovány bylo téměř 30 typů volání používaných jednotlivě nebo v kombinaci, pozorována byla také široká škála hravého chování a sekvencí. Lišky jsou vrozeně také velmi plaché vůči člověku.

Faremně chované jsou zejména lišky stříbrné a dále také lišky křížové. Zeslabením pigmentace lišky stříbrné vznikla na farmách standardní liška platinová, která je často křížena s liškou stříbrnou, někdy i rezavou. Dalšími druhy chovaných lišek jsou např. bělošíjová platina, perlplatinová a perlatinová liška, ledovcově modrá liška, pastelová liška, bílá liška.

Liška polární, nazývaná také pesec, má s liškou obecnou v mnoha rysech podobnou biologii i chování. Vyskytuje se vysoko v Antarktidě, v oblastech severní Skandinávie, na Sibiři, Aljašce a v severní Kanadě. Dále v Grónsku, na Islandu, na ostrovech v Severním ledovém oceánu, na Špicberkách a v Nové Zemi. Zdržuje se ve vnitrozemí i na pobřežích, někdy byly lišky polární pozorovány i daleko na zamrzlých vodních plochách. Loví drobné savce i ptáky, živí se i vejci, sběrem bobulí, chaluh, ale také tuleních placent a mršin. Hlavní potravu však tvoří lumíci – lumík velký (Disrostonyx torquatus) a lumík sibiřský (Lemmus sibiricus). Populace těchto dvou druhů v aljašské a kanadské tundře každé 3 - 4 roky kulminuje a pak prudce klesá, tento trend kopíruje s ročním zpožděním i populace lišky polární (Hagen et al., 2001). Ve zprávě SCAHAW (2001) se uvádí, že často sleduje také vlastní přirozené nepřátele – tj. lední medvědy, vlky a člověka a sbírá zbytky jejich potravy. Velkou část potravy získané v létě ukrývá v noře nebo okolí.

Hlavními znaky, kterými se fyzicky odlišují od lišek obecných, jsou mimo odlišného zbarvení také kratší nohy, zavalitější tělo a kratší hlava s kulatými ušními boltci. Lišky polární mají dvě různé barevné formy: bílou, kdy je zimní srst je zbarvena bíle, letní modrohnědě až šedohnědě na zádech a bíle na břichu. Vzácnější modrá aberace má srst v zimě světle šedomodrou, v létě tmavě hnědou. Hlavní vlastností, ve které se lišky polární odlišují od lišek obecných, je kočovný způsob života, který pravděpodobně souvisí s obtížností získávání potravy. Jsou schopny lovit i při extrémních teplotách. Nimon a Broom (1998) citují pozorování, při kterém označená liška urazila 9 000 km. Velikost a tvar teritoria tedy není jednoduché vyjádřit, obvykle se uvádí 20 – 30 km 2 , byla však nalezena území mezi 3 – 120 km 2 (Nimon a Broom, 1998; SCAHAW, 2001).

Liška polární žije a loví samotářsky. Doupata si vyhrabává ve sněhu, ale i ve zmrzlé zemi; nory se vyskytují i na kopcích nebo na hromadách balvanů. Nory mají, stejně jako u lišky obecné, více vchodů – některé až kolem 60, průměry nor se pohybují mezi 4 – 250 m. Systém nor může pokrývat plochu až 650 m 2 , je tedy celkově větší než u lišek obecných.

Popsáno bylo také chování, které naznačuje - oproti liškám obecným - menší míru plachosti.

Zaznamenány byly i případy, kdy se lišky přibližovaly k táborům polárníků a nechávaly se krmit z ruky. Věk odstavení se u volně žijících lišek pohybuje mezi 5 - 9 týdny.

Bílé polární lišky jsou chovány celkově méně kvůli větším nárokům na čistotu prostředí. Rozlišovány jsou dva barevné typy: první má kožešinu bílou po celý rok a oči buď obě modré nebo jedno modré a druhé hnědé. Druhý typ, dříve více chovaný, vyběluje pouze na zimu a oči jsou hnědé. Modré lišky jsou někdy členěny podle zbarvení na velmi světlé, světlé, tmavé a velmi tmavé. Mezi tmavé patří pesci stříbřití , dále jsou chováni také pesci stínoví.

Fotografiepoužity z následujících webů: Aquatic Environment, Liska´s EncycVulpedia, National Wildlife Federation, Nature of New England.

Základní literatura:

AOPK ČR: Norek americký: první výsledky telemetrického sledování na řece Sázavě. www.nature.cz/publik_syst/ctihtmlpage.php

Baker, P.J.: Potential Fitness Benefits of Group Living in the Red Fox, Vulpes vulpes. Animal Behaviour, 1998, 56, 1411-1424.

Kruska, D.: Einiges über Nerze. Du+die Natur, Dez., 1987, 4-20.

Mandák, K.: Základy chovu kožešinových zvířat. Institut výchovy a vzdělávání Mze ČR, Praha 1995.

Nimon, A.J., Broom, D.M.: The Welfare of Farmed Mink and Foxes in Relation to Housing and Management. Cambridge University Welfare Information Centre, Cambridge 1998.

Scientific Commitee on Animal Health and Welfare: The Welfare of Animals Kept for Fur Production. European Commission, 2001. europa.eu.int/comm/food/fs/sc/scah/outcome_en.html

Skřivan, M. a kol.: Chov kožešinových zvířat. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1983.

Wenzel, U. D.: Das Peltztierbuch. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 1990.

Literatura související s tématem welfare norků a lišek je uvedena v části Welfare kožešinových zvířat, v souvislosti s výše uvedeným textem lze uvést např.:

Hansen, C.P.B., Jeppesen, L.L.: Use of Water for Swimming and its Relationship to Temperature and Other Factors in Farm Mink (Mustela vison). Acta Agric. Scandinavica, Sect. A, Animal Science, 2001; 51, 89-93.

Hansen, C.P.B., Jeppesen, L.L.: Swimming activity of Farm Mink (Mustela vison) and its Relation to Stereotypies. Acta Agric. Scandinavica, Sect. A, Animal Science, 2001; 51, 71-76.

Jeppesen, L.L. et at.: Effects of Early Weaning and Housing Conditions on the Development of Stereotypies in Farmed Mink. Applied Animal Behaviour Science 68 (2000) 85-92.

Korhonen et. al: Effect of Space Allowance and Earthen Flooring On Behaviour of Farmed Blue Foxes. Acta Ethologica, 2001, 4, 11-21.

Korhonen et al.: Wooden Blocks and Straw As Environmental Enrichments For Juvenile Blue Foxes (Alopex lagopus). Acta Ethologica, 2002, 5, 29-37.

Vinke, C.M. et al.: Anticipatory Behaviour and Stereotypical Behaviour in Farmed Mink (Mustela vison) in the Presence, Absence and After Removal of Swimming Water. Applied Animal Behaviour Science, 9 (2005)129-142.